Čas srdce

Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana počíná v roce 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení, a na největší intenzitě nabývá o devět let později, kdy pro ně znovu nastává „čas srdce“. Rozhovor se s obtížemi přenáší přes temnou dobu Celanova ochromení gollovskou aférou a ustává teprve v druhé polovině šedesátých let, kdy oběma partnerům zbývá pár roků do konce života. V kapitolách o německy psané lyrice po druhé světové válce se jejich jména objevují na předních místech, často vedle sebe. Bachmannová a Celan netvořili ovšem životní ani autorskou dvojici v běžném smyslu. Společně strávený čas by se u nich dal počítat na měsíce, ale pro životní rozvrh i vlastní tvorbu hráli jeden pro druhého nesmírně významnou roli. „Vyměňují si dopisy, které němě křičí, aby byly čteny jinak. Bachmannová a Celan, plaší fanatici přesnosti v myšlení i v životě, v zoufalství i v lásce. Nikdy nepíší bez rizika. Sentimentalita je jim cizí. Vysilují se větami, jež musejí překonat, aby přesně vystihli konstantu svého proměnlivého vztahu i světa dvacátého století. Spojuje je boj o jazyk. Jejich vztah je vztahem vzájemného krajního napětí. S železnou pravidelností se střídají fáze důvěrné a láskyplné blízkosti, sebezáchovné distance a útěků. Celan požaduje oporu, aniž sám, bolavý skutečností a skutečnost hledající, nějakou poskytne. Bachmannová zůstává nechráněna, v každodenní válce bojuje sama, což nejlépe dokumentuje její vztah k Celanovi a Maxi Frischovi. I v této korespondenci se vede válka, na poli uhájení svého ‚jazyka‘, své ‚řeči‘, svého ‚území‘. Bachmannová i Celan se vymaňují z frází literárních i politických, které jsou vlastní každé zemi. Boj o slova je namáhavý; nikdy nepíší pouze slova, pracují na celku životního díla. Tato fascinující korespondence vyžaduje odstup, aby do mysli nevypálila slepou skvrnu, abychom se nestali zoufalými nevolníky neslyšného tikotu nezkrotných srdcí.“ Radka Denemarková