Ztracené iluze

Ztracené iluze jsou považovány snad za nejbalzacovštější román a ztráta iluzí za nejtypičtější téma francouzské literatury 19. století. V lecčem je toto dílo nebezpečně živé i dnes. Světu vládne všeobecná prodejnost a spisovatelé i literární hrdinové hledají východisko v umění a vědě. Nejinak je tomu v případě dvojice našich protagonistů - básníka Luciena Chardona a tiskaře Davida Sécharda. Vystřízlivění z této poslední a nejsvětější iluze je však zákonitě nejbolestnější. Mechanismy literárního světa se před námi odkrývají postupně: v ději, v konkrétních konfliktech a rozčarováních hlavního hrdiny Luciena - tak jako se venku prodávají ženy, stejně nezahaleně se prostituuje umění v zájmu politiky a komerce. Honoré de Balzac je mistr ve vytváření a vykreslení charakterů. Neuchyluje se k povrchnímu popisu, ale zamýšlí se nad smyslem a hnacími silami veškerého dění. Jeho postavy jsou jako skutečné bytosti, sociálně podmíněné, mají svou minulost, tužby a záměry, a každá má svou úlohu. Dokonce i zdánlivě okrajová postava může kdykoli zasáhnout rozhodujícím způsobem do děje. Každá z nich mladého Luciena ovlivňuje, a to buď myšlenkově, nebo citově. Na pozadí jeho osudů a prožitků vznáší autor obvinění proti zásadám, na nichž spočívá soudobá společnost, ať už jde o mrzké praktiky, kterým se Lucien podřizuje, nebo o špinavosti, jimž se nepodřizuje a které ho vedou do záhuby.