Vzhůru po okapové rouře!

V próze by člověk poezii nehledal. Je stejně nepravděpodobná, jako již poněkud letitý básník, šplhající v Ostravě po okapové rouře do podkrovního pokojíku sexy doktorky. Přesto jsou obě tyto skutečnosti v novém románu Miroslava Stoniše již po přečtení několika stran reálné, akční a životaschopné. Aspoň pro čtenáře, oceňující bohatost imaginace dějových peripetií a jiskru Nezvalovských metafor, tak zpestřujících saturaci našeho všedního života. Vytvářet a formovat poezii v próze je Stonišovou osobitou specializací. Nechal-li ji vykvést na ostravském úhoru, jsou její květy o to více překvapivě barevné. Je to snad rovněž poprvé, co se Stodolní ulice objevuje ne v krimi zprávách, ale v krásné próze. Osobitý a unikátní přístup k románové formě, poprvé použitý v románu Paterek a pastýřka laní a odměněný Cenou Knižního klubu, dotáhl nyní autor k dokonalosti. Literární kritik Milan Blahynka román charakterizuje: -... snad se mi podařilo docenit aspoň z větší části nepochybné přednosti této nejnovější významůplné rozpustilosti. Na prvních desítkách stran se zdálo, že po nostalgicky laděné memoárové Vůni (Vdechoval jsem vůni potoka...) a sarkastickém Šampaňském (Rothschildovo šampaňské) přichází autor s lyrickým vyznáním, ale tato knížka je víc, je v ní i ta nostalgie, i sarkasmus a hlavně vančurovská dobrá míra.-